Větrník (Zlatohorská vrchovina)

Nadmořská výška: 843 m. n m.

V jednom slovenském městečku, uprostřed Velké a Malé Fatry, jsem se zeptala místních na názvy nejbližších vrcholů. Byla jsem úspěšná teprve na čtvrtý pokus. Podobnou zkušenost mám z řady míst jiných horských oblastí. Ne, že bych chtěla občany zkoušet ze znalostí místopisu, ale hory a jejich názvy mě zkrátka zajímají.

Právě proto se snažím naučit pojmenovávat hory v okolí bydliště svá vnoučata. Je to úkol velmi nesnadný, mnohem lépe chápou nejrůznější operace na mém počítači. V souvislosti s názvem Větrník, si nejmenší vnouček, tehdy ještě předškoláček, „zaskočil“ pro lepšího „pamatováka“ do cukrárny. Nadýchaný zákusek, plný jemně našlehaného krému, však jistě inspirací pro vznik názvu hory nebyl. Možná bude inspirací pro paměť některého čtenáře. Větrník je součástí hřebene Zlatohorské vrchoviny, nachází se nad vrbenskou částí Mnichov a jeho vrcholek najdeme snadno. Stačí podívat se vlevo od TV vykrývače a najít nejbližší nejvyšší bod. Z protějších, výše položených míst, je vidět vrcholová část Větrníku jako pravidelný, kupovitý útvar. Přístup k vrcholu je orientačně zcela nenáročný. Stačí vykročit z centra města po modré turistické značce. Na okraji lesa narazíme na „zastavení“, které patří ke žlutému místnímu okruhu. Několik desítek metrů za tabulí cestu z části zatarasilo spadlé oplocení. Přesto je dobře průchodná. Nejbližší turistický rozcestník, s názvem Stará sjezdovka, je jediným svědectvím o tom, že tady kdysi býval lyžařský vlek. Část sjezdovky je vysázená jehličnatými i listnatými stromky, a oplocená. Manžel mě strašil, že nahoře bude ještě sníh. Měl pravdu. Druhý dubnový den, zhruba od poloviny svahu byla v lese ještě poměrně slušná sněhová pokrývka. Ve sněhu vyšlapaná stopa, o několik čísel větší než ta naše, směřovala až pod samotný vrchol. Že bychom narazili na yettiho? Pocit něčí přítomnosti působil v jinak souvisle zasněžené krajině docela příjemně. Na hřebeni, v sedle mezi horami Huk a Větrník, se krčí na stromě malá zrezivělá cedulka s názvy Sokolí důl a Spálené. Do těchto osad pokračuje modrá. Hřebenovka, která ji křižuje, směřuje k již zmíněným vrcholům. Přesto, že vede na Větrník dle mé paměti více jak dvacet let, není zaznamenaná ani v nejnovějším vydání mapy KČT. Vrchol Větrníku se nachází v levém směru, pouhých 750 metrů od sedla. Triangulační bod, na kterém se podepsal zub času, najdeme za oplocením. Vede od něho průsek, směřující nejspíš někam k mnichovskému kostelu a poskytující jediný a jen částečný výhled. Na dobrou viditelnost jsme však neměli štěstí. Výhledu na opačnou stranu brání vrcholová partie sousední hory Ostrý. Z centra města na Větrník je přibližně tři a půl kilometru s převýšením kolem 300 m. Ve sněhu a do poměrně prudkého kopce, jsme šlapali téměř dvě hodiny. Až bílou vystřídá svěží zeleň, bude putování snazší, rychlejší i veselejší.

Autor: Helena Rusková